PODZIMNÍ MEDITACE.

V zahradách zvadlých vítr zádumčivý,

pták neviděný, zlehka poletuje...

Proč nejsem stromem, který stojí snivý

a haluzemi zvolna pohybuje?

Proč přírodou jdu jako vyvržený,

syn ztracený, jenž v nekonečnu zbloudil,

jak věčný tulák, hořce roztoužený

a jako hříšník, který sebe soudil?

Ó býti stopen v podzimkovém tichu,

jak babí léto nesen větrů dechem:

ať kamkoli mne nesou v dálek pýchu,

ať okouzlí mne melodickým echem,

jen býti částí země, nebes, vzduchu

a druhem vod a trav a keřů, květů.

Ať poduškou jsou velkou mému duchu

pralesy širé předalekých světů!

Do jitřních mlh se na vždy zahaliti

a s nimi vesmírem se rozplynouti.

Ať tisícero sluncí na mne svítí

a paprsky mne zdobí na mé pouti!

A jako v baldachýnu červánkovém

se slunce naší země v západ ztrácí,

ať v listí povadlém a purpurovém

i moje smutné srdce vykrvácí...