PODZIMNÍ MEDITACE.

Když mlád jsem byl a krev mi bujně vřela,

tu v teplém dechu jarních soumraků,

v nichž píseň slavičí z řas květných zněla

a měsíc unyle zřel z oblaků,

tu sladce zmítán šumnou peřejí

snů rozkošných a smělých nadějí,

jsem dumával: Toť celá žití vnada,

květ země jediný ta leta mladá,

co dál jen chlad a stín a pustá lada.

A na líce, jimž zanik’ mládí pel,

půl soustrastně, půl zhrdavě jsem zřel

jak na ubohé karrikatury

bytostí lidských – právě jako teď

vy mladí zříte na lbí našich šeď

a naše vrásky, hled náš ponurý.

A jako mnohý z vás jsem říkal sobě,

že není možné, abych kdysi sám

tak potácel se ve staroby mdlobě –

líp stokrát život v máji dokonám,

než v úpalu se skloní rosné květy,

dnů mladých vzněty spanilé a vzlety.

Leč vlna času tekla zponenáhla,

květ unášejíc za květem a jednou,

když v háji prvosenka s lechou zpráhla,

já poznal, že i sny mé jarní blednou,

že znenadání minul juný věk.

Tu stesk mi projel nitrem hluboký –

Což platen byl ? – Čas nezná úchylek

od cesty své: rok prchal za roky,

a častěji a hlouběji mne drásal

stesk onen marný, když zas chladný van

dešť listů různobarvých s větví střásal

v tůň, kde zas runy nových rýh a hran

mi jevil odlesk tváře povadlé

a šedin květ ve vodním zrcadle –

již konec všemu! Ta tam žití vnada!

V můj obzor chmura smutné zimy padá! –

Je opět podzim. Z tiché světnice

pod střechou vesnickou zřím v chudé křoví,

kde z šeré holých snítek směsice

jen šípků prosvítá plod korálový.

Zeď nízká, omšená se černá vzadu,

leč za ní jasany a topoly

pnou štíhlých, převysokých kmenů řadu,

již holé též; jen sem tam vrcholy

jim zdobí ještě zbylé žluté listy

a ve vidlici větví spatříš místy

vích suchých stébel – hnízdo osiřelé.

Však za to mezerami stromoví,

jež zastíral dřív závoj listový,

kraj zříti teď, jenž v dál se vábně stele.

Tam luk se šíří plocha rozsáhlá,

trav moře, v něž zrak s požitkem se hříží,

nechť pobledla jich jarní zeleň svíží,

nechť sem tlam žlutavým se potáhla

neb hnědým nádechem. V luk širých středu

dub, obr věkovitý, vysoko

pne mocnou korunu a široko,

ač bezlistou, přec spanilého vzhledu.

A za lukami hradbu obzoru

pás dlouhý tvoří husté doubravy,

směs buků, habrů, osyk, javorů;

to kmenů statných dav je černavý

a křivolakých větví valná spleť,

však hojně dosud holých suků šeď

v rouch protrhaných ostatky se halí,

ve zbylých listů zlato nach i hněď,

jak z oblak večerních by kroj si tkaly.

Háj zdá se být luk přímým sousedem,

neb Labe nezříš zrad, jež obé dělí,

až teprv dál proud stíháš pohledem,

kde jeví na slunci svůj záhyb skvělý.

A stranou tam zas dubů vidíš lesy,

dvůr bílý září v jejich pokraji,

řad topolů pak v mlze mizí kdesi,

v níž kraje zálabské se skrývají.

A krásný je ten obraz jeseně,

je krásný navzdor slunci chladnoucímu,

v němž barvy všechny blednou ztlumeně,

vzdor luhu zažloutlému, vadnoucímu,

vzdor holým větvím, na nichž hnízda sirá,

vzdor stesku tichému, jenž zevšad zírá.

Ni ve mně – divno! – nebudí se žal,

ten bol, jenž srdce stárnoucí mi rval

pro mladost prchlou, blízkou zimu žití.

Je poklid v nitru mém a tichý jas,

jak venku tam. Ba, vášní žhavých kvas

a tužeb ždání burné vlnobití

zpět nevábí mě do mladého věku.

Jed hořký nejednou měl ve svém vděku

opojný kalich rozkoší těch juných.