PODZIMNÍ MOTIV.

Kde, květy, jste? Kde vůně vaše?

Lilie, růže, kosatce!

Žár vašich barev sprchal plaše –

ach, že tak všeho na krátce!

Kde smály jste se na záhonech,

jen vaše kostry naze ční,

se stromů listí v tichých stonech

vám pěje píseň pohřební.

Jak vítr duje, do tváře mi

jich střásá celé chomáče;

až pod tou žlutí zvadlé zemi,

koketě staré, do pláče.

O holé větve léto babí

si natrhuje hebký šlář,

chřadnoucí slunce mlha vábí

svůj na umrlčí na polštář.

Teď od hvozdu sem po strništi

mlh nové tmy se válejí.

Tak smutno – – Vítr sviští, sviští – –

Kol hlavy jako v závěji.

A cítíš, tvé to mládí splývá

s tím chvatem v dál a v nic a zmar...

Jen po trní ti sem tam kývá

illusí rozfoukaných cár.