PODZIMNÍ MOTIV.

Myslím na podzimní, sychravý den,

jak bývají u nás v horách.

Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem

déšť klepe na spuštěných storách.

Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit,

trochu se potoulat s druhem.

V poli je smutno, pusto a klid.

Les rychtářův obejdeš kruhem,

s kopce se rozhlédneš do čtyř stran

na mlhu nad řekou dole,

na setlelé listy, hejno vran,

jež na mokré snáší se pole.

A podvečer přijde. Pojednou

slunce vysvitlo mrakem.

Tak ticho je. Večerní krajinou

zdiveným bloudíš zrakem,

zříš, oddaně k nebi mlčící kraj

zrosenou dívá se tváří,

zříš, zalilo zbožně stojící háj

vroucnou, laskavou září.

Krůpěje dešťové na listech

jak tiché lesknou se slzy,

neb tuší křovina, lístek i mech,

že zajde, že odejde brzy,

že nadchází noc, že nebude hřát

již milé. I srdce tvé ví to.

A vše máš náhle tak hluboce rád,

a všeho je líto, tak líto,

té lásky, že přišla, žel, pozdě tak,

že trpce tak bylo žíti.

A naposled děkuje zvlhlý zrak...

Je nutno jíti...