PODZIMNÍ MOTIV.

Dumavým krajem, polednem znaven,

lesy jsem kráčel kol modré řeky

životem dotknut, vzpomínkou dotknut,

nezvaný poutník, bez cíle jdoucí,

jenž neví odkud a nedoví se kam...

Na horských úbočích do dálky ulehlo

mrákotné ticho; v něm usnuly fanfáry rohů.

A na žloutnoucích korunách

své sítě rozpřádalo léto babí.

Na svoje bratry jsem myslil, chudé dělníky;

ti usedali k obědu v začazených koloniích

u pochmurných dolů.

l na ty, kteří do veleměst vjížděli po železnicích,

pořadatele veřejných schůzí,

i na ty, kteří obědvali na schodištích paláců,

nebo v průjezdech pokoutních hospod.

Také na ty jsem vzpomněl,

kteří vycházeli z nádherných chrámů,

kde dohřímaly v slávě kadidla varhany akkordem závěrečným,

a na ty, kteří promenovali ve městech na nedělních korsech,

dělajíce špatné vtipy

a umlouvajíce s koketními dívkami

slibná setkání na odpoledne.

Však po jedněch jsem toužil...

To byli ti,

co odráželi od břehů, šťastní vyhnanci,

jež proklela země a národové...

To byli moji bratří neznámí, revolucionáři-básníci.

A dotek jejich tajemných radostí

v zracích mých vibroval závany větru,

když došel jsem o polednách do vesnice,

kde vyzváněly dobrodušné zvony

a sedláci se znamenali křížem...

Myšlenky moje labutí měly bělostná křídla,

touhy mé daleké – stožáry byly směle vyšlehnuté

tam někde daleko v modravých přístavech...