PODZIMNÍ MOTIVY. (I.)

Je smutno v parku, chladný vítr sáh'

na větve bezlisté,

a něco tiše praská v korunách,

a chvílemi kdes meluzina řve,

a zase zpívá píseň svištivou,

výčitkou sténá, touhou pláče svou.

A na západě rýsují se kmeny,

jak krvavou by stuhou podloženy,

to pruh je pod mraky, toť úsměv tragický,

jímž slunce chodci připomíná,

že zapadnout chce – jak by navždycky –

když skonal den, v němž obloha je siná

před zrakem čekajících ukrývala.

Den skonává. Ba, smrt šla kolem právě,

a šedá její rouška tísnivě tu vlála

po prázdných záhonech a po rozmoklé trávě.

A jak by průvod její zůstal v korunách,

tak divné stíny ve větvích se chvějí.

Krok pískem blativým se šine pomaleji,

jde stopou mojí vyplašený strach.

I v duši je mi smutno, tíživě,

i v prsou meluzina vyčítá;

jde úzkost za mnou, tiše, plíživě,

a rána v nitru pálí odkrytá.

A mlčím.

Zas přijde jaro, není tragiky

v těch větvích orvaných a kvilu meluziny,

jsou jaro, podzim pouhými jen poutníky,

a hosty světlo sluneční, jak podzimní dnes stíny.

A není tragiky v tom smutku duše mojí.

Den rozbřeskne se jistě. Znovu šlehne síla.

To jen tak trochu duše se mi unavila

plodností svojí

a létem, a světlem slunce a svými nepokoji.

A proto mlčím, proto o bolestech nemluvím.

Jak míza pod korou, tak nová síla proudí nitrem mým.

Tak zajdou bolesti, jak zteří listí nad záhonem

a svým skonem

tisícům nových životů zas půdu připraví.

O takých bolestech nic básník nepraví.

Však přijde jaro, doba nových činů,

a doba nových výpadů a bojů odvážných.

Ať tmí se park, i duše plna stínů,

však pak se básník rozhovoří,

až k slunci pošle vítězný svůj smích,

až, nepokořen, volný člun svůj oddá modravému moři,

až radostně zas bude moci vyprávět,

jak znovu byl jím dobyt svět!