Podzimní nálada.

Na lávce v starém parku sedím sám

a na dobu si zašlou vzpomínám.

Dřív všude zeleň byla, pestrý květ,

v kout každý v křoví slunný paprsk vlét’

a ptačí písně zněly ve větvích,

v ně veselý se mísil dětí smích. –

Teď v parku pusto je.

Ve mlhavé

se všechno halí smutku závoje.

Již zvadly květy – znikly jásavé

ty písně ptačí, i hlas dětský z míst

těch s letem prch’.

Jen svadlý, žlutý list

teď tiše padá k zemi se snětí,

v něž – holé víc – vítr-li zaletí –

jak requiem by smutné zapěti

chtěl přírodě, již zima uchvátí.

I myslím si: Teď život vytratí

se zvolna z přírody. Však s jarem zas

se vrátí v ni a zase svěží list

a květy vzpučí, zazní ptačí hlas

a zase paprsk jasný do všech míst

zalétne a vše nově vyzlatí...

Proč jenom člověku se jaro nevrátí?