PODZIMNÍ NÁLADA

Dal vítr ke rtům polnici

a zadul. Skučící

a štkavé, štěkavé a žalující –

jak smečky vydávání, pláč jak listí ve vichřici –

šly hlasy z jeho vykynulých lící.

Pak, v slunka úsměvu, se neslo utišení.

Vzplál v broskvích rudý strom a v révě zasvit’ hrozen.

Checht zařehotal... Měchatý to Silén –

číš v pravici a zvadlé listí na lysině –

sem vpotácel se... Lehce po pěšině

se šoumá ženský krok, a tvrdě pazneht duní:

kozonoh s ženkou. S rohů se mu spouští

nit, babí léto. Ji věnec aster krášlí.

Zašli...

A ticho... Polibek jen slyšeti je v houšti

a na obzoru řev smečky se vzdalující.