PODZIMNÍ NÁLADA

Sny žádné nepřipadají mně být tak podivny,

než jaké vanou duší v tichý den podzimní...

Je duše celá jiná, teskná a otevřena

do zemí neznámých, je snění nakloněna,

je všechna v opojení a jak by neurčitá

myšlenka s myšlenkou se v ní tak zvláštně vítá.

Tu sny ji přepadnou, jichž nikdy nemívala,

podivná klidná rozkoš, tak nějak nebývalá

a jako nová nemoc když klepe v brány těla,

nálada podivná se myslí rozestřela...

Na lidi vzpomíná se, co kdys tak známi byli,

a na něž jsme tak dávno už přece nemyslili,

před námi vystoupí a mluví, ba i pohyby

své při tom dělají, jak tady byli by...

A celá minulost je nám tak nějak bližší –

člověk ji zrovna vidí a jasně ji tak slyší,

jak známou řečí hovoří – a příběhy se snují

tak lehce, bezděčně, divně se navazují –

tu v snění podivném cos uvnitř člověka tuší,

tu pochybovat přestane o existenci duší.