PODZIMNÍ NÁVŠTĚVA (III.)

Přes lesy, přes pole, rozsáhlá pole,

přese vsi ve světlech planoucích dole,

vichřice zahvízdla na tisíc mil!

A já jdu do polí podzim zřít zblízka,

cítím ho ve vzduchu nad smutnou hájovnou,

zlostně a ponuře do oken tříská,

vichry, své feny již vypustil.

V lenošku viklavou Podzim sed’ starý,

dlouhé své prsty nad pánví žáry

zhřívá si, – necítíš ohňů kouř?

Lenoška ze suchých listů a klestí,

pokrytá hedvábím šedivých pavučin,

jak se jen pohne, praská a chřestí, –

ó, jak jí kolébá vichřice bouř!

Také sem ke mně! Vichřice chladné!

Jiskra ať do krve z ohňů mi padne!

Přivějte zrna, jež vydrolil klas!

Slyšte! sem ke mně! Podzimní vůně!

ze spadlých lupenů! vadnoucích palouků!

ty, jež čpí z bařinné, rákosné tůně!

vzduch čpící výstřely, hafanů hlas!

Kroužete duší mou, jasně ať blýsknou

obrazy, obzory bez konce, výsknou

skotáků písní, kdy končí se den.

A já jsem kráčel a měsíc mi svítil,

přes krtčí kopky se stříbrně zavlnil,

havrana v brázdě jsem vzlétnouti cítil,

či to byl sražený v rozletu sen?

A Podzim v lenošce viklavé dýmal,

nevím, zda umřel, či dřímal a dřímal –

– vidíš jej v dálný se horizont pnout?

Díky, ó Podzime! V mozku mém zlíhnul

stáda jsi myšlenek pod čistým obzorem!

– Již do tvých vichrů jsem plachty své zdvihnul!

– S lodí zas plnou chci v neznámo plout!