PODZIMNÍ NÁVŠTĚVA (IV.)

U souseda hošík ten, –

s tím jsem dobrý kamarád.

Jsme tak stejně dětinští,

žijem’ oba bludný sen,

oba chcem’, co není snad.

Ti, co kosmos v přihrádky

zavírají do klece,

nemohou z nás radost mít.

On zná jenom pohádky,

já ho učím a, b, c.

Jeho smích a volání

jak se vzbouzí za rána,

plní celou duši mou

teplým kouzlem žvatlání

„Humoresky“ Schumanna.

Proč však v jeden slunný den

horkou sklonil hlavičku?

Tiše tikal jako pták,

sténal, vzlykal, rozpálen,

volal mrtvou matičku.

A tys děla: Churaví

v chatrči ten plavý hoch?

snad má hlad, či Bůh sám ví?

On se jistě uzdraví.

Jenom kdyby smát se moh’.