PODZIMNÍ NEDĚLE.

Větrno. Vločky poletají.

A těžce visí oblaka.

V pokoji vedle děti hrají

čtyřručně svěže Dvořáka.

Mé děti... Krev má... Jak se stalo,

že květy jsou už z poupat těch?

Pár těch let nějak odcválalo,

že ani jsem jich nepostřeh.

Vždyť, pravda, čte má starší dcera

teď Turgéněva... Znudila

ji Světlá už, a ze Zeyera

nadšena vůbec nebyla.

Vždyť, pravda, mladší vtipem hravým

glosuje lidi, věci, svět

i uhodit zná slovem dravým

i špičkou ocelových vět.

Jdu tedy jako bratr s nimi,

ať čas si jak chce utíká –

já skeptik s lety podzimními

a bujnou krví mladíka.