PODZIMNÍ NOCI.

Podzimní kytarou zahrady

žlutými tóny se chvějí:

Umírat za teskné nálady,

když je po naději...

Chvíle, kdy budoucnost neláká,

minulost shaslou čpí vůní...

Ulicí berla žebráka

na smutné dlažbě duní...

Po stěně radou knihy tvé

dědičná kletba tíží...

Pravdy jich krásné, však neživé

jako Hamlet se plíží...

Ošklivá skutečnost, toulavá

v špinavá okna cizí...

Všecko se nabízí, prodává

s otrockou ironií...

V zahradě záhon již zbývá

slunečnic teskně chřestících tmou...

hnědé listí se kývá

kaštanů nad vodou...

Ptáků křik slyšet zníti

střech přes hřbety, přes hroty.

Musili rozloučiti

se navždy, jako ty?

Ze slunečnic načernalých

se zrní sype a drolí...

Po častých bolestech malých

už srdce nezabolí...

Vysílilo to srdce tím,

touhy že zapíralo,

s úsměvem do kouta skrčeným

že se života bálo,

vysílilo již srdce tím,

krásně že umíralo?

Přišly ženy a našly je

chladné již, zimomřivé,

vznesly je ke rtům, vzaly je

polibků žhavých chtivé,

přišly ženy a našly je

umírající, však živé...

Přišly však pozdě... Noc byla zlá,

v níž mroucí nevzkřísí se,

od polibků a od kouzla

se nehnou stopy v ryse,

přišly už pozdě. Noc byla zlá

a že je konec, ví se...

Plakaly ženy: před chvílí

uhaslo jako snění,

ač zlíbat jsme je toužily,

přec zachráněno není...

Je dni a roky zabily,

dni neporozumění...