Podzimní ohně v poli.

Pod svahy vyschlými, kam vítr prudce věje,

přes holá strniska, přes lesy příliš tmavé

když ohně šlehnou zas, v mé duši též se děje

proměna jeseně, mé nervy chladí žhavé.

V směr jeden sehnuty jsou stromy rozhoupány

po větru řezavém; kaštany o zem duní,

ty slyšíš z daleka šustící, temné rány

a větry nesenou, jesenní cítíš vůni.

A co vše v mlze spí v tom šedém oblak tónu,

v té zemi hnědnoucí na temně plavé pláni,

slyš, ohňů krvavých již při večerním sklonu

ve větrech podzimních to přidušené lkání!

Jen barvou ostřejší v krvavé, jemné páře

se dubu větev chví nad ohněm rozestřena,

a v listí bronzovém se střídá odlesk záře,

co klestí hořící se kroutí, syčí, stená...

Ten večer hluboce mi k duši vždycky sáhá,

mne zcela rozruší, mé snění znepokojí,

já zřím, jak roků mých se dotkne jeseň nahá,

kde jenom srdce mé je ohněm v pustě svojí...

A ještě do noci ten dojem pozoruji

při čaji ve dvorci v zvonkovém děvčat smíchu;

– tu trochem sarkasmu svůj podzim akcentuji,

– svá slova, – suchý list v jich jaro pouštím v tichu.