PODZIMNÍ PÍSEŇ. (II.)

Zas list za listem žlutý na zem slétá.

Je konec léta.

Jiřina týčí hlavu zlatokvětá.

Stesk podzim leje v loubí zřidlé, chudé,

v němž zase zbude

jak před lety – a dnes – a potom – listí rudé.

To nevím, proč mně každým rokem zdá se,

jak jindy, zase

že sázka životní bez ceny prohrála se.

A tak mi v duši bludná těcha slétá

vždy v konec léta:

Jsem jiřinou, jež pozdním letem vzkvétá?