PODZIMNÍ PÍSEŇ.

Po dnech, jež hýřily světlem a barvami,

po záplavách, jež rozlity bývaly nebeskem smavým

a v přívalné slávě jež topily luka, nivy a sady,

po slavnostech, jež odbýval měsíc v tišinách lesních

a slavíci na březích jezer, když my jsme spali,

i po těch, jichž taneční hudba ozvěnou smutnou

zalehla až k nám do stodol a stájí, kde jsme dřímali

a vytrženi zabloudilým refrainem,

jsme naslouchali v teskném roztoužení

jak opuštěné dvorce zborcené,

jichž rozbitými okny za zimy se hudba odrazí,

a kdy jsme snili o nemožných dálkách,

dojati k slzám lichotností zvuků,

ztišeni ve snách v pohádkové kraje,

procitlí posléz přešlápnutím koně:

ubohé děti v špíně na slámě

vedle svých matek v rozhalených šatech,

– ó probuzení v strašnou naši pravdu!

Po dnech, jež všechno nám slíbily a pranic nedaly,

přišli jsou dnové obnovené bídy a nekonečného zoufalství.

Úsměvné dívky šly v kvetoucím máji naším krajem,

zpívaly o lásce a lidském štěstí,

tančily po lukách, jásaly po lesích, zpívaly u vod.

Ale u našich chalup se ani jedna nezastavila,

ani jednu píseň nám po práci nezazpívala,

a když jsme kráčeli s kosami k polím,

tichnula kolem nás bzukotná země,

oněmly písně u mělkých potůčků,

přestaly zpívat v dubinách víly.

Prokletí spělo za naší stopou,

prokletí kráčí za naší prací,

prokletí zračí se v našich zapadlých očích.

Přišli jsme na zemi jako vyhnanci,

všude jsme odstrčeni jako vyvrhelové

a vede se nám jako zločincům.

V úpalu slunce táhli jsme pluhy,

v zaplání ohňů sekali jsme luka,

v požárech leta kosili jsme nivy.

Ve všech vesnicích nás volali ku práci,

všechna pole se napila našeho potu,

ale teď na zimu jsme nepotřebně osiřeli,

bez písní zůstali jsme chudí a opuštění,

bez dobytka, bez obilí a potřebných zásob.

Ruce naše jsou plny tvrdých mozolů,

tváře naše osmahly žárem leta,

ženy naše uslábly po letních porodech,

na jejich žilnaté ruce kdy čekaly úrodné prsy země

a na vyschlé prsy našich žen

droboučká ústa jejich robátek –

v chalupách našich je pusto, sklepy naše jsou prázdny,

nastanou smutné večery a žalování větrů,

a my, kteří nemáme ani na olej,

nyní, když panské stodoly jsme naplnili,

obilí všechno vymlátili, dobytek v stájích vykrmili,

neznáme než sten své poroby a skomírání touhy

a nezbývá nám před příchodem zimních vánic,

než třeskutý mráz uzamkne prameny země

a sypký sníh než zasype cesty,

nechceme-li umřít hlady ve své vlasti,

jež o všechno nás okradla

a nikdy na nás s láskou nepomyslila,

než vydati se na cestu na jih

za ptactvem stěhovavým

a za zpěvu pochmurných dělnických písní

putovati až k moři.

Bratří, ještě jsou netknuté lány sladké země,

ještě jsou bezlidné krajiny v divých pralesích

a ruce naše jsou jako ze železa:

Opusťte Evropu!

Zanechte jí její chytrou buržoasii,

ať se dál těší svým nebeským klérem

a pekelným vojskem,

svými vypočítavými intelligenty

a pořádkumilovnými ministry – – –

V přístavních městech,

kde z tisíce lodí nesčetné zvedají se stožáry,

napjaté plachty nedočkavě se dmou,

legiony našich soudruhů čekají na mollech

a z připravených korábů

vstříc nesmírnému moři

přes šířku zálivů,

přes klenbu oblohy,

přes odvážlivost síly

hřmí píseň práce.

Velebné moře rozpíná svou náruč!