PODZIMNÍ PÍSNĚ (II.)

Již myslíš, že jsi vychlad’ zcela,

že zhasl žár a vášeň s ním,

že jarní bouře dovyzněla

a v duši tvé jak na podzim

je v krajině, kde všechno vadne,

zpěv nezaznívá v aleji,

jen hrobu plíseň kde čpí za dne

a v noci vichry kvílejí.

A náhle cos ti živne v hrudi,

vře v krvi, tepe do skrání,

jak z jara bystřeň když se zbudí

a hřmíc s hor tryskem uhání.

A je ti tak jak stromu v nivě,

jenž stál tu smuten, v nitru žal,

pro čistou zeleň zádumčivě

a pro květ jara vonný lkal.

A pojednou, jak jeseň všude

nach, zlato hází v údolu,

zas cítí příval krve rudé

a v jednom stojí plápolu...