PODZIMNÍ PÍSNĚ (IV.)

Ty slunečné dni podjesenní

tak čisté jsou a průhledné,

až dalekých hor ku temeni

zrak pouhý jimi dohlédne.

Co jarní mlhy halívaly,

co letní páry clonily,

teď jasně oku svítí v dáli,

byť na den jen či na chvíli.

Ó, s bohem tedy, klamy mládí,

v něž věřili jsme nadšeně,

v mou duši, kde vše v mír se ladí:

již stoupá moudrost jeseně.

Pták písní mizí, úzkost v hlase,

květ nadějí všech umírá,

leč před duší, hle, rozvírá se

ta celá dálka vesmíra.

Vše ve věčný jí soulad splývá,

co nechápala, rozumí,

a přes močál se bídy dívá

i lidské zloby přes chlumy.

Par padla clona zrůžovělá,

a mládí vzlet již nehostí,

leč vše, co trpí, vytrpěla,

již měří úhlem Věčnosti.