PODZIMNÍ PORTRÉT

Snad jsi to ty, kdo zmučen od pobřeží

horečným zrakem širé vody zří,

a s dusnem, jež dech mořský neosvěží,

je navždy spoután láskou svou i pří?

Loď pluje v dálku. Jsi to ty, kdo spíná

na zádi ruce steskem vášnivým

a hledá, hledá, kde je domovina

a rodné střechy povědomý dým?

Ty žal jsi obou, vkletý v jedno hoře,

stesk obou, slitý ve pláč jediný:

před zrakem volné milované moře

a v srdci úzkost drahé dědiny.