PODZIMNÍ POZDRAV SLUNCI.

I tebe dusí mlhy podzimní,

ty velké slunce, bože touhy mé!

Rozteklé, choré lezeš zbaběle,

kde hořela tvá síla v letních dnech,

triumfy světla, lásky pocely –

živoříš stářím bohů.

Přec miluji tě, bože sestárlý.

A plamen, kterým spočinulo jsi

na vinohradech, vracím tobě zpět

pozdravem bouřným, číši pozvedám

(tvá krev v ní svítí jasná plamenná)

a k tvému zdaru piji.

Ty přijdeš zase – leč já nečekám.

Mě mhy ty škrtí, vražedně se pnou

po myšlénkách mých, snech mých, vražedně

mi tisknou prsa, rozlet srážejí,

a rvát se musím, rvu se s rozkoší,

ať nahoře, ať vespod.

Jen jednou přijď, můj otče, jednou jen

ve slabé chvíli, v které podléhám!

A rozhoď světlo, šlehni do duše

a šlehni v moje oči sesláblé,

ať třeba oslepnou a zajásej:

Vstaň, nesu světlo, světlo!

Snad odhodím ty zbraně smrtící

a střesu s duše tíhu zoufalství.

Snad zastydím se nad svou slabostí, – –

I ty však klesáš, i ty podléháš.

Buď zdrávo, slunce, ve své slabosti,

buď zdrávo ve své síle!