PODZIMNÍ PROCHÁZKA.

Jak duchů zjevy bílé mlhy plovou,

vše zastřeno dnes smutku rubášem,

jen chvíli slunce září fosforovou

se usmívá na zmalátnělou zem.

Zda šli jste někdy v podzimním již kraji,

jenž ku srdci vám přirost úžeji,

zda šli jste listnatými někdy háji,

kde každý list je krve krůpějí?

Vždy vzpomínky tu nevolané letí

a každý rok se kmitne před zrakem

a srdce měkne v divném rozechvětí

a vše se mění jako zázrakem.

Tak marná, marná jsou tu všecka slova,

je život víc než strom a list a květ,

co upomínek zašlých v sobě chová

vždy na tu krásnou dobu mladých let.

Je život dlouhé, truchlé, smutné drama,

ať člověk bouří, lká i miluje,

a cítí, když je duše sama, sama,

že vzpomínek víc má, než listů je...