PODZIMNÍ PROCHÁZKA

Po malé štyrské silnici,

jak jinde chodíval jsem, jdu

ztišen a odevzdán v ruce osudu,

v oteckou náruč hřející

i v listopadu měsíci:

jen pokolébám se, pobudu

a zmizím v mlze.

Raxalpa nakukuje sem

na pestré hody jeseně,

zastřené šerým závojem

jak starý gobelin na stěně:

pastviny s bravem a útesem,

domky a mlýny pod lesem

a Ukřižovaný.

A jdu a těším se dětinně

na koflík bílé kávy dnes

v hospůdce nízké v dědině,

zum goldenen Hirschen, zur Sonne,

kde voní jablka, mošt a les,

parohy visí a schne vřes,

fořt sedí se psem.

A myslím, těším se na návrat,

na přístav pro svůj křehký člun,

dosti jsme pluli, doplujeme snad,

chce se mi s děckem dětsky si hrát,

za hněv a za lásku zulíbat

ženě své ruce a domácích strun

poslouchat ševel.

Na větší věci, na kvítí

z krvavých lánů a na plody

v bolestech zrající úrody

nechci se nahlas těšiti,

bojím se, čekám až zasvítí

kýžené ráno pohody,

pokorně čekám...