PODZIMNÍ PROCHÁZKA.

Teskno doma, smutek v duši padá,

hruď je stísněna a dech se krátí.

Ven, ó ven vzleť, duše moje mladá,

vidět lesy, lučiny a lada –

Doma zoufalosť mi duši chvátí!...

Proč jsem vyšel? Všude chlad a hroby,

žluté listí padá zvolna dolů...

zvadly květy, jara čarné zdoby,

ve přírodě smrt si stánek robí.

Vzdej se, duše, vzdej se svému bolu! –

Proč jsem žíti chtěl? Proč ze zátiší,

kde mne matka líbala, jsem spěchal,

abych ke rtům přihnul žití číši,

viděl květy, povznesl se k výši?

Ach, své illuse jsem doma nechal!

Nazpět! Domů! Do náručí matce!

Zde chlad a mráz, zde smrt si lůžko stele.

Oklamal mne v tužbách život – zrádce. –

K matce! K ní, k ní! Tam se žije sladce,

její srdce vždycky je tak vřelé!