PODZIMNÍ SKIZZA.

Je chladno na polích a smutné ticho všade,

žně jsou už skončeny a je už po práci,

teď mlha na večer když na kraje se klade,

u ohňů zpívají a křičí pasáci.

Jen prostá halena a kabát ještě z léta,

lehounké kalhoty a klobouk slaměný,

a tak se dívají u cest, kde bodlák zkvétá,

kam’s v dálku sychravou, v kraj pustý, zamžený.

Teď měšťák chorobný a bledý všecek v líci

a se mdlým výrazem – ten spí mu ve zraku –

zbyl z léta v podzimek tam dole ve vesnici,

pozvolna obchází kol ohňů pasáků.

A peče brambory a hovořívá s nimi

a míč jim objednal, pán vlídný, laskavý,

ó, on se strachuje té blížící se zimy

a doufá před zimou, že snad se uzdraví.

Jim řekl: „Odjedu, až bude bílo tuhle!“

(a na zem ukázal) a pravdu tenkrát řek’,

neb odjel z vesnice zabedněn v černé truhle,

na zemi zamrzlou když padl poprašek..!