Podzimní slunce

Nad tichou cestou lesk babího leta,

v slunečné stráni voní vřes...

Před tebou chatrč za království světa –

a u ní žloutne černý bez...

Stodůlka nízká, v krovu pokřivená,

pár nových došků na hřebenu má...

Podvečer vyjde mladá žena,

na zápraží se zadumá...

Zarudlé slunce vysílenou září

krvavě vykřikne po bílých zdech,

zahoří brunátně na její tváři

a v třešních na listech.

Odešel s jarem do dalekého města –

zedník je její muž –

a tamta s vršku klesající cesta

snad zítra jí ho vrátí už.

Pole jsou sirá, v stodůlce mlat čeká,

pluh v kůlně, v stráni kvete vřes...

A mladá žena hledí do daleka – –

Snad zítra přijde – – Snad už dnes...