PODZIMNÍ SLUNÍČKO.

Jsi v zahradě? A na výsluní?

To slunce podzimní, jež zírá

úsměvem tklivým v žluté listy,

v pěšinek písek zarosený

a svadlou trávu – dobré slunce

jak venkovský je doktor-stařík,

jejž všude vidíš: zajdi v pole,

či do parku, či na náměstí,

hle, stařeček tu, sešlý lety,

leč duchem čil. A účinlivý,

znám všude, všech těch dobrodinec,

kdož čistou duši mají. Kráčí

s úsměvem vlídným pro každého,

líc pohladí a mile stiskne

uzáblou ruku, poklepe ji

a zažertuje, zasměje se

a dobráckým tě hladí zrakem,

že sám se maně usmát musíš.

Je víry pln – sám nade hrobem –

a víru dává. Z mizícího

pramene žití svého skýtá

rád k pití vzácné zkušenosti

byvšího leta, dávných bouřek

a dojmů z zavřených svých účtů –

vše s úsměvem tím mírným, měkkým

jak bledé zlato. Duše moje,

těch říjnových dnů rozzářených

hleď užít, do parku jdi, v pole,

a choď jen stále po výsluní.