Podzimní úsměv.

Pod střechu slunnou vine se réva,

brunátné hrozny dmou se jí silou;

paprsek vroucí zplna se vlévá

okénkem nízkým na hlavu bílou.

Dědoušku zlatý, čemu to kyne

veselý úsměv staré tvé líce?

zdali té bujné úrodě vinné,

v okno se pnoucí na pružné snítce?

Těší tě podzim, jenžto tak žehnán

jako tvé stáří pohodou dráhnou?

Čápů-li houfec, z daleka sehnán,

blankytem bledým k jihu kdy táhnou?

Hle jak mu líce rozkoší zkvétá!

Kam to tím sivým okem tak září?

Těší jej mihot babího léta, –

v přírodě první šedina stáří?

Hle – ruce vetché z okénka shýbá,

hle – již je chytá, blažen, již má je –

dítko! To v zlatou hlavinku líbá,

věčnou tu naděj příštího máje!