PODZIMNÍ VEČER.

Kdyby dnes nebyl večer podzimní,

ale nějaký jiný, jarní neb letní,

a kdyby se o svoje poslední listí tolik nebály plačící stromy, –

musil bych říci: ‚Vzlétni –!‘

tichému nápěvu, který mi v srdci zní

a který, zamlčen, v nezvučné teskno se zlomí –.

A třeba že chladný je podzim, kdybych se ozvěny nebál a zvědavých lidí,

co po cizí bolesti slídí

a cizí touhy a zármutky dovedou krásti,

i cizí úzkost a tíseň – –

kdybych se o sebe samého nebál, že hlas se mi bude podzimem třásti:

krásnou bych dneska zazpíval píseň

vadnoucím vřesům,

vlhnoucím lesům,

stromům, jež zbaveny plodů,

k zimnímu spánku už zdají se lehat;

strništím, která jak netečná jezera bolu

čeří svou žlutavou vodu,

a, pustá a mrtvá v svém bolu,

bezcitně dají se vichřicí šlehat.

Krásnou bych zazpíval píseň,

hlasitou, jak slunce zvučnou,

které už odešlo z kraje –!

A směla by píseň má přepadnout hubařku zručnou

na cestě z černého háje.

Pasáci, děvčata, děti, ohníček jejich na holé mezi,

lenivé krávy a zvědavé kozy,

oráč a jeho pluh,

stříbrný měsíční přísvit,

neviditelný podzimu bůh,

ti směli by píseň mou cítit, ne slyšet, jen u srdce cítit!

Kdybych se ozvěny nebál a jizlivých lidí,

co po cizím zármutku slídí,

zpíval bych –! – Dneska však možno to není:

hlas má tak tesklivé znění –!

Na stráni vřesové, vysoko, hluboko v lese

bych doved’ snad píseň svou tančit v bezhlasém plese.

Sám, zcela sám moh’ bych tančit – –! Však jak?

Podzimní krajiny děsí mne zrak –!

Marně si říkám, že luna je bubínek antický,

na který budu si do tance rytmicky

třepati prsty a dlaní,

– hrozím se jejích nehybných skrání –!

Marně si říkám, že povadlé listí, žluté a rudé,

k tanci jak stvořeno bude,

hej!

že mohu je jediným gestem rozvířit v barevný rej

a jediným dechem je s namrzlých větví setřásti rázem

a že bude zvonit jak rolničky, padnuvší na zem’ – –

Marně se klamu –! Smutno se přiznat,

stydno mi poddanství chorého podzimu vyznat,

uznati jeho tesklivou moc,

jež zajmula dneska mou noc.

Měsíc je stříbrný štít a mračna jsou smuteční hávy;

a stíny orvaných lesů, hubené, prosté,

klonící znaveně černé své hlavy –,

jsou smuteční hosté,

již budou vzlykat a lkát

k němohře, kterou mám v strništi hrát –.

Mám hráti a tančit onu svou píseň,

která je nápěvem stesku,

kraje a lesů a vřesů a strnišť a luního lesku –!

A tančím svou píseň, kterou jistě bych zpíval,

kdyby byl jiný večer, jarní neb letní,

kdyby nevolal vzrušených pocitů příval

na vzlykot srdce: „Píseň mu přetni –!“

Neboť mám srdce zmámené dneškem;

neboť mám v srdci pohár trpkého vína,

které naléval stařec, jenž naše radosti záludně stíná,

kterému lidé říkají Bolest – a kterého skromně zvu Steskem –!

A stesk můj po někom zoufale hubené ruce své spíná – –

Po kom? – Což někdo lásku mou minul?

Někdo mi odešel, na moři dalekém zhynul?

– ‚Kdyby dnes nebyl – večer – podzimní,

ale nějaký – jiný, – jarní neb – letní – – –!‘ –

Tančím svou píseň – –. Stesk je v ní –,

v šedivém plášti jsem s kobzou ho uzřel,

jak žalostně zpívá a hraje,

že odešlo slunce z pustého kraje,

že radostný léta dar,

vášnivý jas a žár

umřel –!