Podzimní večer.

Do vzduchu prohřátého hltavě se ssaje

šedivý příval soumraku a z ohně šlehá

krvavý reflex pokojem. V mé duši taje

stlumená hudba snův a zádumčivá něha.

Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,

jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby;

a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází

na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.

Do moře šedých vln se pásy lesů noří

a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží;

zpěv panen klášterních se vlní z oratoří

a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.

Na mramor plačící se slzná rosa ssedá;

do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;

nad zemí obloha jak těžká klenba šedá

a v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.

Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.

U černých moří prostoru se strhly hráze.

Vystřikla hustá pěna tmy a do hlubiny

zem pohlcená sesmykla se na své dráze.

A z obřích dimensí do temna pohroužených

jak tisícerých křídel vnímám šum a vání;

v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených

a nově narozených úpěnlivé lkání.