Podzimní večer

Svítí se zlato v akátech... Večer je tichý, mdlý...

I květy jiřin brunátné dnes ráno uvadly...

A mrak jako pták krvavý se nad západem zdvih’,

les svoji píseň naladil do tónů hlubokých...

Jdu pustou končinou přes pole dlouhá, zoraná –

a půjdu celou noc a nepovím, kam dojdu do rána –

a nevím, kde se zastavím se srdcem krví zbroceným...

Šelestí zlato na stromech, a les má bílý dech,

divoká zvěř se schoulila ve skalních doupatech...

Jen řeka chvílí zahučí odkudsi zdaleka –

a ty víš – jiné náručí na tebe nečeká...

Čpí půdy vůně syrová, les zchladlý nemá sil –

již i luk slavnou rozlohu bledý květ otrávil...

A smutným krajem tím ty zmalátnělý jdeš –

a jdeš – a přece víš, že nikam nedojdeš...

Že sedneš kdesi v ústraní – a měsíc nad strání ti vstříc

vysune jako pierrot svou zabílenou líc

a podívá se bezcílně a neúčastně – zdaleka –

na tvora nejbědnějšího – na syna člověka...

Svítí se zlato v akátech... Je večer mdlý a tichý...

Jdeš... S tebou těžká únava a všechny lehké hříchy...

A podél cesty v drátech tence, teskně zní

pod šmičcem větru nálada – bolestná, podzimní...