PODZIMNÍ VĚTRY.

Veselost mi lebku spíná

lehkým šumem jako z vína,

slyší sluch, zří oko lehce,

srdce skok – a ustát nechce.

Oblak, větrů, světel změna,

lehká, rozdechnutá pěna.

Plachty loděk vystupují

z modra řeky, z nebe, plují.

Psíky čechrá na nábřeží

vítr, zdvihá se, hned běží.

Bílé sukně žen se tulí

k tělům, větry provanuly

slunná místa, listí, trávu,

skočným zpěvem plní hlavu.

Tanec lupení, hle, zlatý!

V ostrém větru západ vzňatý.

S moudrým okem městské děti

v hadříčkách se cítíš chvěti,

ubíhat a hladověti...