PODZIMNÍ.

Zas přišla jeseň zádumčivá,

svadlého listí plný klín,

z mlh šera do kraje se dívá,

na čele vínek z jeřabin.

Po strništích a alejemi

v dál vítr táhne, šelestí,

jak vyprávěl by širé zemi

pohádku zašlém o štěstí.

A jeseň z klínu svého hází

uvadlých listů tisíce,

a u rybníka pode hrází

pozvolna žloutnou metlice...

Ó, jeseni! Tvé listí sváté

nechť zahalí kraj daleký,

i hrob, kde jedno srdce zlaté

již usnulo mi na věky.

Ó, jeseni! Ty listy tvoje

kéž hrob ten měkce zavějí,

by po skončení žití boje

se dřímalo tam lehčeji!

A slunce... Ne! To z mračen davu

jen ještě chvíli zářit nech,

ať ujistí mne, na mou hlavu

že podzim ještě neuleh’!