PODZIMNÍ

Zas vzešel den, kdy smutku krása

pod mlhy závojem se zasnubuje

a jara milenka kdy prostovlasá

šeď pavučin do kadeří svých snuje;

ze strnišť větry vanou

a praví: „Na shledanou!“

Však par skrz lehké zašeření

žluť listí, modro hroznů prosvitává

a měnivá jak touha šerem snění

zpod mlhy zpívá pozdních barev sláva;

ze křovin šípky planou

a praví: „Na shledanou!“

Tu duše tvá se zamyšlena dívá,

jak jeseň fantastikou barev hýří,

a smutně, truchlivě se pousmívá

zříc pampelišek letět kolem chmýří

a její rty se chvíce

zašeptnou: „Nikdy více!“

Kdys dříve jiným citem rozezněla

mé srdce jeseň kouzlaplných smutků,

má duše lehkým křídlem spěla

od touhy k snu, od skutku k skutku;

vše božsky lehké bylo:

„Však vrátí se, co bylo!“

Co lehké bylo kdys, teď osudné je;

můj každý krok vstříc tajemství mě šine

a píseň výstražnou mi podzim pěje,

však srdce mé, jež dále touhou hyne,

to mluvě zvadlých snětí,

ach, nechce rozuměti!

Než marný žal! Tvá dnešní melodie

se nezrodila z jitřních růží vzplání,

jichž první úsměv první rosu pije,

však zrodila se z krásy umírání,

když tvoje rty se chvíce

zašeptly: „Nikdy více!“

A z hnutí všech a znících tónů,

tvá jimiž duše kdy se chvěla,

ta dnešní píseň podzimu a skonu

jak empyraea slib mi pozazněla,

neb z truchlivosti její

andělé touhy pějí;

v ní chmurné hmoty mojí tíha mizí

jak šedý mráček na azuru

a duše mé sen očištěný, ryzí

se nesen citem zvolna vznáší vzhůru,

kam všichni snové spějí,

jež sny se zváti smějí. –