Podzimní.

Krátké dny a dlouhé noci,

kalné dny a noci tmavé,

a ty stromy beze listí,

a to nebe popelavé.

Krátká radost, dlouhé strasti,

kalná radost strasti kalné,

a to srdce beze lásky

a na duši chmury žalné.

Tmavé nebe, jasné hvězdy,

proč jste se tak zachmuřily,

jaké bouře na té klenbě

poklidné se rozzuřily?

Tmavé oči, jasné hledy,

proč jste se tak zakalily,

jaké těžké myšlénky to

čelo klidné zahalily?

Po obloze mračno letí

a za mračnem pěvci hájů,

by své písně pozanesli

do šťastnějších dálných krajů.

Myšlénka mou duší letí,

za myšlénkou píseň spěje,

by mé touhy pozanesla

ku vzdálené bez naděje.

Všecko vadne, vše jde spáti,

a co žije, poodlétá

bez bolu, vždyť zase jarem

vše se vrací, budí, zkvétá.

Kdy však srdce lidské vadne,

beze snů kdy sen je chvátí,

ach, tu cítí v trpkém bolu,

že se jaro nenavrátí.

Pustou plání vítr vane.

Kudy vanul všecko schladlé,

holé stromy k nebi strmí,

k zemi padá listí svadlé.

Pustým srdcem bolest vane,

kudy vane, všecko chladne.

K nebi pnou se siré hledy,

když ta láska v světě vadne.

Jedna barva, jeden smutek

rozprostřeny po přírodě.

Žádné kvítí po těch nívách,

žádné vlny na té vodě.

Jedna barva, jeden smutek

po mé duši rozprostřeny,

snové mládí pohynuli,

v srdci poklid beze změny.

Všecko spí, i les i pláně,

nade vším ta mlha hustá,

lesy jako po vymření,

jako poušť ta pláň je pustá.

Všecko dřímá, duch i srdce

smutku skryto ve závoje,

v srdci jako po vymření,

a jak poušť je duše moje.

Venku chladno, vichr kvílí,

v čiré temno kraj se noří,

světničku mou plamen hřeje,

moje lampa jasně hoří.

Jak to jinak jest v mém srdci!

Kol nechť hřeje slunce jasné,

v nitru tom jest noc a pusto,

a má hvězda v temnu hasne.