Podzimní.
Již podzim roztáhla své síti šedé
nad krajem – ptactvo na jih ulétlo,
jen havran s kání luhem svůj ples vede
a mnoho zkusí věcht a pometlo,
neboť chce v blátě utonout svět celý;
lesy se často v páru zahalí,
jeť východ slunka studem uzardělý
i západ též – a svět tak ospalý.
I já jsem ospalý a mrzut stále,
neb teskním – touhou hruď se rozpláče,
až ze zoufalství vzkočím nenadále
a chytím kabát, klobouk, kartáče,
a oprášiv se, do světa pospíchám
i bloudím často samojediný,
až kdy si hodně, hodně pozavzdychám,
omrzím se a jdu číst noviny.
A v novinách mlácení prázné slámy,
stranických doktrin klopýtavý svár,
neb hloupých annoncí řad se naskytá mi;
odhodím je a hraju v billiard,
aneb se pustím v šachy milované
osudem černým štván co citů král,
až nová touha zas v mém srdci zplane
po té, již jsem tak vřele miloval.
Pak míjím bytů lidských němé davy –
pryč – z města ven – daleko do polí,
divoké myšlénky se trou do těžké hlavy,
a rozum dřív jak s citem zápolí,
dešť šlehá v tvář mi, vichr chodce staví,
a v oku slza bolu vypryskne –
tu náhle dětské oko mne pobaví,
z něhož ta nevinnost se zablýskne.
I stanu znaven u milého děcka,
v němž hledám příští osud člověka:
z oka mu září rozkoš duše všecka,
však v úsměv bída vryta odvěká –
ten tajně skrytý nádech utrpení,
jež souzeno jest lidstvu v životě
i jasných okamžiků blahé jmění,
myšlének zárod – v hravé prostotě.
Hle tam pod lípou muž zasedá bledý
v samoty tichu s vráskou ve tváři,
v minula temno vrací svoje hledy –
„jak byla krásná, když šla k oltáři!“
i třpytla slza leskem démantovým
pod brvou muže k vzdechu žehnání, –
ta zpomínka mu prutem liliovým
vrásčitou zavadila o skráni.
Jsem ve vsi již a zvoní ku klekání,
a v mysli svitne hnutí jemnější,
a láska k lidstvu ve plném zaplání
mou hruď zas náhle k míru skonejší.
Pak spěchám k práci rád, neb v mysli mojí
zasvítá budoucích dnů nadšení,
jeho se těchou jizvy duše hojí –
i věřím zas ve lásky spasení.
Zem kryje mhly chladivé závoj bílý,
vychází luna v plném úsvitu,
na nebi mraky se již rozplašily,
sta hvězdiček se leskne v blankytu;
spočívá město v tichém zadumání,
z oken mu září poklid večera,
a na má víčka zlatý sen se sklání,
v němž utěší se duše bezsměrá.