PODZIMNÍ.

Je říjen – tiše dřímá kraj

po šumném letním plesu –

Je čas, kdy víno dozrává,

a jeleni volají z lesů...

Stráň, bor i háj hrá barvami,

a šarlatem hoří a zlatem,

a žloutnoucí niva se odívá

pavučinovým šatem.

Sám kráčím cestou, již topoly

jak věrní strážci střeží,

daleko do kraje cesta má,

daleko do mlh běží...

A babí léto mi na skráně

stříbřitá vlákna věsí,

však vítr jako marné sny

v modru je rozmete kdesi –

Co chvíli uschlý žlutý list

kol v pádu zašelestí,

a letí a zmítá se větrem v dál,

jak troska dávného štěstí...

Slyš – jaký zvuk to za sebou

já zaslech' ozvěnou klamnou!?

Jako by kdosi neznámý

plíživě kráčel za mnou –

Já ohléd se – nic, mlha jen

a klid kol přehluboký –

Jdu dál – však tajného poutníka

slyš, za mnou znovu zní kroky...

Nad hlavou borové jehličí

snivě mi zašeptalo –

A z hloubi lesů rohy zní,

halali – hali – halo...

Slyš, v daleku teď výstřel pad'

a za ním druhý a třetí –

a ozvěna lesem, jak splašený pták,

od stromu ke stromu letí –

A zas je ticho a šumí jen bor

v dumání přehlubokém –

Já náhle stanul – tam z houštiny

jelen se vyřítil skokem.

Překrásné zvíře, s parohů

korunu přebohatou –

a na něm panna v rouše z mlh,

s čelenkou na hlavě zlatou –

Vlál vlas jí k zemi, ověnčen

červeným lupením buků –

Jak světlý sen kol mihla se,

bez hlesu – beze zvuku...

Však pohled, tak smutný a tesklivý,

v duši mě žhavě pálil,

a hruď se mi sevřela bolestí,

jak kdosi by kámen tam svalil.

Pohádko mládí – darmo dnes

já v žití hledám tě chudém!

Oh, marně vztáh' jsem náruč svou

snů dávných za přeludem –

Je vše to tam! – Slyš, v srdci mém,

jak cosi by tichounce štkalo –

A z hloubi lesů rohy zní,

halali – hali – halo...

Vzpomínky kouzelnou perutí

já v světě octl se jiném –

Hle, osamělý starý dům

kyne mi mlhy stínem.

Kol oken révové lupení

v zlativém loubí se klene,

a zralé hrozny svítí tam,

překrásně ojíněné.

I stavím krok a v okno zřím,

jež plničko nebeské záře,

a jako dva rozmilé obrázky

dvě drahé já vidím tam tváře.

Ta jedna, šedinou věnčená,

zrak měkký za sklem brýlí –

a druhá – oh, co v sobě něhy má,

a úsměv tak hřejivě milý!

To mrtvý je otec a mrtvá máť –

Hle, jak mi teď na pozdrav kynou,

jak zvali by – pojď, hošku, k nám,

v tu jizbu pohostinnou!

I chvátám, kam kdys tisíckrát

já s radostí spěchal i s bolem...

Však žel! Ten tam je starý dům –

a mlha, mlha jen kolem...