PODZIMNÍ

Když zpátky dívám se tou řadou zašlých roků,

mám v srdci tíhu jen a hořké slzy v oku.

Tím stálým šerem dní mne slunce nezahřálo,

co žití dalo mi? Je toho vskutku málo.

Ten paprsk sluneční, jenž kmit se v jedné chvíli,

byl zlaté mušky třpyt, jen bludičky svit bílý.

A celý život můj byl průvod pohřbu dlouhý,

mé srdce v rakvi leželo i luzné touhy.

A za tím průvodem šla duše má jak vdova,

rov otevřený zel, kříž ve zdi u hřbitova.

Dnes v pozdní jeseni, jež v suchém listí šustí,

zřím květy ještě kvést a v mojí duši růsti.

To immortely jsou a mají modré oči –

Tvé oči na mne tmou se s výčitkami točí.