Podzimní.

Dřív jsem vždycky býval smuten,

když mi Léto umíralo,

sžloutlé listí létlo k zemi

takým dlouhým, smutným tempem,

když už Jeseň plášť si brala,

mlhami nás častovala.

Tobě, Slunce, dík jsem vzdával

za ten mnohý zlatý západ –

když to všecko, pří vší kráse,

bylo přec jen rozloučením...

Divno. Dnes mám teplo v duši.

Léto dávno odletělo,

listí padá jako deštěm,

se strniště mrazně fouká,

mlhy dusí, vše se mračí –

mně je ale v duši sladko,

slunce už tak slabě svítí –

mně však po něm nestýská se.

Bože, vždyť je tolik záře,

ve tvých očích, Iselino,

ve tvých tvářích kvetou růže

jako v léta slunné slávě,

úsměv tvůj tak sladce svítí

jak ty astry na tvých ňadrech.

A ta velká, tichá rozkoš,

když jdem sami v skrytou alej,

po kobercích listí jdeme,

vstříc se chvějí slední květy,

slunce zář se plesně směje

prořídlými haluzemi,

a když sníme o svém štěstí,

je tak teplo, sladko v duši...

Už zas slyším:

Kamaráde,

co to zpíváš. Zapomněl’s už,

kterak slavně přísahal jsi

vysokému Umění?

Odpovídám:

Kamaráde,

možná je, že přísahal jsem.

Ale jsem jen prostý člověk,

jemuž v srdci písně kvetou,

z srdce tryská umění.

A když je v něm tolik lásky,

když se máme tolik rádi –

bratře, mě už nenapravíš...!