PODZIMNÍ.

Již kvete zase rudý vřes i bílý,

a podzim háje žlutou barvou kropí,

jde po strništi vítr, smutně kvílí,

a zem se někdy v černo mračen stopí.

Ó, jak je srdcím teskno v této chvíli,

když zimy mrazná předtucha je chopí,

smrt hodí na ně rubáš zasmušilý

a vrazí v ně své ocelové kopí.

Ó, jak se chvěji pro ty, kdož jsou v dáli,

když táhnou na ně stesku šedé stíny,

jak za uprchlým létem pavučiny.

Jak asi by se zahřáli a smáli,

jen chvilku kdyby vedle sebe byli

a srdce k srdci zase přitulili!