POE!

Moh’s všechno, všechno říc,

jen slovo jediné měls zamlčet

a zapřít, pane, hrozné: Nadarmo!

Nadarmo tvůj havran zakrákal

a tys ho zradil strachem opilý

a víchru svěřil hrozné: Nadarmo!

Tys pane zhřešil slabou zradou svou.

Tys celé prahoří snes’ pekla hrůz,

i nejhorší moh’s snést z nich: Nadarmo!

Slyš, jak to hučí, hučí šíleně –

skřek vzteklý krkavčí,

až duše má se chví tvým: Nadarmo!

Je smutno mi až k smrti, pane,

já také člověk jsem a v ňadrech mých

ozvěna děsí často tvého: Nadarmo!

Nadarmo, nadarmo – – – Ne nadarmo!

Vím, zítra vstane zdrávo tělo mé

a zajásá nad tvojím: Nadarmo!