Poenitentia.

Juž duše, vstaň, svou hrdou hlavu vypni,

své lilijové tělo chvějící se v bázni,

sníh ňader, kde leželi snové chlipní,

juž vynoř z vášně žhavých lázní.

Na břehu, hle, ti kyne zkrvavělý

stín s Golgothy na srdce otevřené mečem,

kde, sestra řeholní, bdí láska v celi

se marně bráníc touhy křečem.

Jde z dálky mrtvých, kam tví snové zašli,

ty květy nesetřené, vzrostlé v dětství stráních,

a nohy jeho trny cesty našly

i vbodeny jsou v jeho dlaních.

Ó pojď jen, duše, truchlá kajicnice,

ať v popel obrátí se, vášní svojich nežel;

na místa syp jej, kde nepůjdeš více,

by v cestách opuštěných ležel!

Slz v pohár srdce zachyť balsám vonný

a výhonky svých tužeb ostřím postu sřízni,

směs s plesem anachoretů své stony,

lkej vzdechy, jež jsou sladkou trýzní!

Až k nohám Jeho tvé se v mdlobě zvrátí,

zář dětských jar ti zase v zhaslých očích zažhne

a skvoucí řízu andělů svých dá ti,

číš Blažených ti ke rtům nahne.