POESIE.

Vše ožilo juž znova,

zas jaro přišlo k nám –

já jenom stále smuten

zde bloudím sám a sám.

Již sady v roucho pestré

se šatí jarní nám –

já smuten ale stále

o žití přemítám.

Mně stále v nitru bolno –

a tajný hlas mi dí:

„Hleď! V přírodě tak volno, –

nuž na procházku jdi!“

Však přírodou-li kráčím,

ač jara krásný čas,

ač ptáčky v zpěvu zočím

a pestré luhy zas,

přec děsně mne to pálí

ve hrudi bouřlivé

a dí: „Věz, – žití šálí

a nevěř ve sny své!“

Tu sám sebe se táži,

co jest ten tajný hlas,

jenž klidu nedopřeje

ni v jara krásný čas.

Jenž nedá klidu ve dne –

ni v noci nedá spát –

a k čemu mládí káže,

vždy radí: naopak.

Nitro dí: „Toť poesie,

jež ti za dne klid nedá –

a jenom tu a tam v noci

klamný sen ti svůj podá.“

Ó poesie síla,

toť Apollova lýra,

jež tajemné své zvuky

do duše mojí sílá.

Jednoho činí malým

ta lýra tajemná,

tomu jen přáno slyšet,

jak Musa na ni hrá.

Druhého větším činí,

ten zří i Musu hrát, –

předem mu cestu razí,

jíž se má ubírat.

Však, když se skloní bůže

i s Musy družinou,

do duše poetovy

když vdechne sílou svou.

Když Musy s Apollinem

tak sstoupí na tu zem –

ten v nějž svou sílu vdechnou,

jest teprv geniem.