Poesie a prosa.

Krásná letní noc se sklání

nade zlatou Prahou;

na blankytné nebes báni

putuje svou drahou

luna bledolící,

líbající

stříbrnou svou září

ctihodnou tu metropole tváři,

Vltavu i, Labi v náruč spěchající.

Zamyšlen tu kráčím

po tom velikánu,

kamenném titánu,

otec Karel jejž nám zbudoval;

v dobu pak, v níž panoval,

v myšlenkách se stáčím.

Zpomínám té slávy,

královské jež hlavy

věnčila kdys skráně,

na nichž dlelo požehnání Páně.

Skláněje se dolů,

naslouchám i spolu

šplounání vln hravých,

temně šepotavých,

o čem as potají

sobě povídají.

Zajisté že stesky

jsou to na krutý ten osud,

jakýž stíhá posud

ubohý náš národ český!

Zajisté že lkají,

potichu se ptají,

kdy as v blaho změní

odvěké se naše utrpení?

Přijde-li přec spása,

jižto tolik věštcův hlásá,

přijde-li as v pravém okamžení

k osudných těch zmatků rozuzlení

nějaký ten velký Alexandr?

V tom se hlas tu ozve mrzutě:

„Nenahýbaj se tak přes ten klandr

a jdou radš už domů na kutě!“