Poesie.

Zas dumná slza v oku

a na rtu hasl vzdech,

když hudba ke mně kroků

jak lehký vála dech.

Můj bože, je to přízrak

či opět nový klam?

Ne, ne, ty ženo s číší,

juž dávno tebe znám!

Tvůj pohled – hvězdy vzplání,

tvá ústa – písní sklad,

tvá ňadra – sladké smání,

tvé hnutí plno vnad.

Tak plamenné máš oči,

však rty tak tajemné:

ó promluv, božská ženo,

co žádáš ode mne?

A žena číš mi k retu

a hudbou zní jí hlas:

„Jsem poesií světů

a Bohem věčných krás!

Tys poznal lásku ženy

a pěl tak do žáru,

leč pij! a zpěv tvůj šlehne

jak z toho poháru.“

A já si zakryl tváře

a vzúpěl po tichu:

„Juž dávno vína záře

mně zhasla v kalichu!

Juž dávno, dávno dopit

ten divokrásný žal,

co poslední mně kapkou

hruď ještě rozerval!“

Zas žena číš mi k retu,

zas hudbou zní jí hlas:

„Jsem poesií světů

a Bohem věčných krás!

Tys poznal srdce matky

a tak mu vroucně pěl:

nuž, pij! a budeš zpívať,

že svět to neslyšel.“

A já se třásl v touze,

již ruku vztáhl snad,

leč v pláči tichém pouze

jí k nohám smuten pad’:

„Ó vínem tím mne opil

čas dávný, daleký!

Je nevyzpívám v písních,

bych zpíval na věky!“

Zas žena číš mi k retu

a hudbou zní jí hlas:

„Jsem poesií světů

a Bohem věčných krás!

Máš ještě jinou matku,

ta je tak chudičká,

že drahým démantem jí

juž každá písnička!...“

Och, což jsem skočil hbitě

tak roztoužen, tak mlad,

a jako matce dítě

jí v sladkou náruč pad’:

„Jak chudičké té matce

nepíti ku zdaru?

Ó vypiju až do dna,

bychť smrt pil z poháru!“