Poesie.

Jsi někdy supem, jenž s hor ledné šíje

se dolů snáší, v mlhu křídly bije,

až celé mračno rozvátého peří

v strž skalnou padá, jež se pod ním šeří,

jenž s hýkáním se na svou kořist řítí,

by jeho mláď krev čerstvou mohla píti

na útesu skal, tam, kde lovce noha

se neodváží v tesů bradla mnohá.

Jsi sovou jindy, která v rozvalině

v své civí díře meditujíc líně,

neb světla štítí se vše její dumy

jen mraků let, stavěkých sosen šumy,

pláč bystřeně, jež zalétá sem z dáli,

v sny její padá chycen mezi skály.

A jindy zase pěnička jsi malá,

jež k potoku se loukou zatoulala,

tu poskočí, tam zpěvný trylek tikne,

kterému ucho samotáře zvykne,

že druhého dne postrádal by vždycky

ten prostý hlásku spád a melodický,

co jeho mistr malý, jenž jej pouští,

se k vodě chýlí skrz blatouchů houští

a pije, perla s zobáčku mu splývá,

co s hledem díků k nebi zrak se dívá...