Poesie.

Je pravda to, že’s byla u mne, Poesie,

jak lilje kalich nade mnou se chýlila,

v zrak dala zřít, v němž světa tajemství se kryje,

že’s posvěcení na mou hlavu vylila?

Je pravda to, že’s k mému chýlila své čelo,

tak čisté, jako květy sotva rozvité,

že v přítmí duše mé se k písním všecko chvělo

a smát i plakat štěstím chtělo v chvíli té?

Je pravda, oči Tvé že plály v mojí celi

a na listech svou září hvězdnou prodlely,

kde city mé se v slova uchváceny chvěly,

když v snění jen jsem tušil Tvoje pocely?

Ó, pravda to, vždyť dosud v rozechvění cítím

rty Tvoje měkce spočívati na čele,

vzduch v jizbě mojí dosud voní jako kvítím

a rajskou září všecko v ní je přeskvělé.

A v duši mé tak posvátno jest jako v chrámu

a radostno jak po prozpěvu vzkříšení –

tvář Tvoje na oltáři v srdce mého rámu

se v záři sterých světel štěstím rumění.

Ó, byla’s tu, zde líbal jsem Tvé tmavé vlasy,

Tvé vnímal pohledy a ssál Tvůj vonný dech –

ó, tichá Poesie má, proč odešla jsi,

proč navždy nezůstala jsi v mých čtyřech zdech?

Ó, vrať se v království mé, v moje čtyři stěny,

já s duše kahancem Ti ženich vyjdu vstříc,

až oči mé Tě spatří, touhou rozšířeny –

Ty budeš žena má a neodejdeš víc!...