POESIE.

V té prose žití, kde tak třeba

je více lásky, tepla víc,

v těch starostech o skývu chleba,

ve strádání, jež unavíc,

ti v duši prázdno zanechá;

v tom všem, čím život štval a bodal,

kde stačit musí útěcha,

že sebe člověk nezaprodal –;

V tom trmácení ze dne ke dni,

kde osud volá: hlavu skloň!

kde pohází tě hanou jedni,

co druzí mlčí alespoň;

v tom všem, kde není ani dne,

jejž v štěstí by jsi celý prožil,

a kdy v samotě nevlídné

jen smutek se ti v duši složil –:

Ó Poesie, všeho stesku

lze zapomenout ve chvíli,

kdy v duši ze tvých očí lesku

se jeden paprsk nachýlí!

Tvůj dech jen cítit u hlavy

a člověk rád se celý vzdá ti,

tvůj jeden úsměv uzdraví

a v srdce starou hrdost vrátí.

Když do výše jsi k sobě vznesla,

kam slina lidí nestačí,

čím vůkol jsou ta prázdná hesla,

jež každým dnem jsou jinačí?

Když ty jen, ty jen věrná jsi,

když pocel tvůj se k čelu sklání,

je síla v nové zápasy,

je síla v nové odříkání!

Ó básníku, byť život snes' ti

do duše trpkost přemnohou,

přec v tom je také trochu štěstí,

jejž vzíti tobě nemohou:

svou říši mít, v níž vládnul bys,

svým býti duší, srdcem, hlavou

a v posvěcené chvíli kdys

v čas pravý najít píseň pravou!

A byť i jednou jméno chudé

v poušť zapomnění osud svál,

dost, když jen jedna píseň zbude,

v níž duše tvá žít bude dál.

A stačí to, tvé umění

a vše, co své jsi splatil době,

když lety jednou promění

se v jednu růži na tvém hrobě.