POESIE

Já nechtěl, duši mé bys věčný vavřín dala.

Já chtěl jen tebe mít’ o Věčnu krásným snem.

Však dechem všednosti má báseň pobledala

Jak santal, zlato své jenž ztrácí dotekem.

V dnech marné nicoty mne pouze žádost jala,

Bys sfingou tajemnou mým touhám byla všem:

Náhrobek pochmurný jen jsi jim vytesala,

Mé vzněty pohřbila’s v mramoru studeném.

Bez hnutí, oněmlou mně dala’s krásu zříti,

Zrak oslnila’s můj zrcadlem šálivým,

Bych náhle spatřil v něm hnus bědný všeho bytí.

Svých vůní omamných jsi kalich velký vznesla

Krvavě zrosený vstříc žíznivým rtům mým,

By touha vdechla jed a navždy mrtva klesla.