POESIE.

Dřív přicházela’s ke mně plna smíchu,

já k vůli tobě se vším rád se smířil,

mně bylo sladko v modlitbách i hříchu,

a prostopášně přízní tvou jsem hýřil.

Hrst plnu svěžích anemon a zvonků,

proč do daleka jsi se zatoulala?

Je po jaře, i léto jest už v sklonku,

a bude jeseň, steskem neskonalá...

Teď když se vracíš, sám kdy sedám doma,

jak závoj mlh by za sebou vždy táhla’s,

stesk pláče dusíš zaťatýma rtoma

a nikdy na mne nepromluvíš nahlas.

Mé ženy náruč ovíjí mne měkká,

je tepleji teď u nás, útulněji –

klid mojí duše zajisté tě leká,

a moje oči plakat neumějí.

Vše dovedl jsem v harmonii zladit

a požár mládí pravdou stlumit šedou:

mé skleslé ruce dovedou jen hladit –

leč objímat už tebe nedovedou.

Už pro tebe byl rubáš tady ušit,

zvěst čekal jsem jen, že jsi mrtva vskutku –

proč přicházíš klid mužných chvil mých rušit

a rozkvést ještě v pokojném mém smutku?

V dnech májových, kdy vzduch byl něhou vlahý,

kdy tebou ještě vášní bouřil nával,

tys měla zemřít rozkošná a záhy –

svět byl by s touhou tebe oplakával!

Tys měla zemřít! Proč v poklid můj stálý

teď navracíš se, němě žalující?

Dva milenci, již sebe oklamali,

tak sejdou se – a nevědí, co říci...