Poesie.

Pohádku jsem jednou slyšel

o malinké, křepké slípce,

jež se čile popelila

v písku, prachu smetiště.

Zabili ji, zpřevraceli

útroby a nalezli tam

zrnka zlatá, žhavá, rudá

a zářící démanty.

O křtinách pak slípku snědli,

vínem při tom zapíjeli,

maso její trochu tuhé,

zavařené s nudlemi.

Zlato dali do peřinky,

diamanty matce v uši

a smáli se dobré slípce,

až se chvěly bránice.

Jak v dětinské této báji,

již jsem vám teď vypravoval,

tak to v světě s poesií,

slípkou dobrou dopadá...

Klovej dál jen, slípko dobrá,

na smetišti žití – snášej –

zlatá vejce,– zobej v písku –

bleskné, třpytné brillanty!

Společnost tvé maso tuhé

s nudlemi své prósy žití

stráví přec – jen když si při tom

vyfintí a vyzdobí: –

Scvrklou, svadlou, všední líci –

horečnatou, zimomřivou –

a své děcko naduřelé, –

které zove pokrokem. –